Maminka

Je úplně první, kterou začínáme vnímat v celém vesmíru. Žijeme s ní ještě když nežijeme. Posloucháme co říká, možná dokonce odmlouváme a ONA na to reaguje tak srandovně: „Cítíš jak krásně kope?“ A poté nadejde čas, kdy se otevírá zlatá brána. A na konci tunelu je světlo…

archiv autora

Pryč z teplého lůna, do neznámého světa, kde se dýchá vzduch. Na přivítanou první výprask v životě. Kdopak by z toho všeho nezačal řvát jako by jej na nože brali? A pak již teplá náruč na kterou nezapomeneme po celý život. Ten hlas, kde já jej slyšel? No jasně, to je přece ONA! Jsem tedy v bezpečí a můžu přestat s tím řevem.

A pak stovky a tisíce hodin spolu. Od prvních doušků nápoje bohů, probdělé noci, slzy utrpení, slzy štěstí…Už mi to došlo. ONA se jmenuje Maminka. Je jen moje. Nyní poškádlím toho chlapíka co žije s mámou. Poslouchejte! „No tak, řekni táta. Tá-ta. No, říkej!“ „Má-ma, mama,“ to jsem mu to dal, co?

Maminka je ta kdo první ráno vstává. Připraví snídani pro tatínka. Pak nám a svačiny do školy. Potom utíká pomoci uživit rodinu. Maminka nás chová v náruči poté co nám tatínek na naší zadnici vysvětluje zákonitosti života. Maminčina náruč hojí bolesti. Především bolesti srdce. Když opustí nás první láska, rozpadne se pokus o manželství. Utíkáme se do něžného zapomnění jako narkoman pro svou dávku. Ve své sobeckosti si neuvědomíme, že zlatá maminka prožívá naše bolesti jako přes zesilovač. A co teprve je-li nás doma více?!

Nejkrásnější písnička? Ano, přece národní hymna. Pohladí po duši daleko od domova. Dme nám hruď úspěchu-li dosáhne krajan nad jinými. Připomene nám vůni maminčina domova je-li nám těžko na duši. Je-li nám smutno za maminčinou náručí.

Dříve když chlapec odjížděl vyučit se za vojáka a v noci na kavalci schoulen, jako kdysi v maminčině bříšku, polyká slzy jež dělají z něj muže.
Pokud chtějí být mocní a hloupí tohoto světa mocnější, odcházejí synové bránit své maminky, svoji zem. Když umírá chlapec s tělem roztrhaným je mu zima a hledá hřejivou náruč: „Maminko, válka je vůl!“

Kola rychlíku vybubnovávají své neměnné rytmy. Už je vidět tovární komín, toť první známka mého města. A v těch zástupech lidu září nad jiné maminka jako pro věřícího Panenka Marie. Samozřejmě – vždyť maminka jest nad všechna božstva Světa i Všehomíra. Je to přece  maminka!

Až nastane čas spadaného listí a my, děti s prošedivělými vlasy, navštívíme maminku, babičkou už ji zveme, s trochou závisti pozorujeme jak rozmazluje vnoučky.
Začínáme si přát, abychom jí mohli splnit všechna přání jež nám, dětem, zůstanou stejně navždy utajena. Kousek modrého z nebe položili bychom jí k nohám, jen naznačit.

Začínáme mít strach, abychom stačili vrátit aspoň špetku z její náruče lásky. Proto neváhej, s kytičkou ještě dnes utíkej a sevři pevně do náruče tu jež celý život hýčkala tebe. Rychle, než otevře se zlatá brána a maminka odejde na dalekou cestu. A na konci tunelu je světlo….

Napsáno pro webmagazín.cz