Ministr Petříček, shrbený a poslušný, dostal od Evropské únie laskavé svolení, aby ústy společnými a nerozdílnými, jako svého času pevně semknutý socialistický tábor, jemně a opatrně vyjádřil nesouhlas s postupem Turecka. Že naši politici a jejich věrná média donekonečna omílají okupaci z roku 1968 s jejími přibližně 400 oběťmi za celou dobu okupace a téměř úplně pomíjejí přes 300.000 mrtvých Čechů a Slováků během nacistické okupace, na to jsme si již zvykli. Přece jen, Němci jsou naši znovu přátelé, ministři a politici kolaborují s landsmanšaftem, ekonomicky nás z velké části vlastní, tak je nebudeme dráždit. Plivat na Rusko i na hroby těch, kteří padli pro naši svobodu v roce 1945 je zase u některých výplodů současnosti dnes IN.
Na scéně se však objevil další okupant, kterého historicky velmi dobře známe i z našeho, a ještě více ze slovenského území, především z 16. a 17. století. Podle chování vyděrače a okupanta z Ankary, to vypadá na další díl. V politické válce o Turecko mezi USA a Ruskem Spojené státy najednou kašlou na laciné lži o ochraně demokracie a svobody. Bezskrupulózně nabídli pomoc sultánovi Erdoganovi ve sféře svého zájmu. Podbízivá média jsou zdrcena smrtí několika desítek tureckých vojáků, kteří padli při anexi na území cizího státu. Uzurpátor se zbraní v ruce si nic jiného nezaslouží! Jsme rozezleni na Bašára al-Asada, který, jako oficiální vládce země, brání výsostné území své země. Ale třicet let hýkáme nadšením nad smrtí každého sovětského okupanta na našem území. Těm, kteří tak činí, vůbec nedochází ubohost a pokrytectví jejich jednání. Nebo jsou to otrlí zaprodanci režimu, který zrovna frčí. Takových měla naše země vždycky přehršle, viz fronty českých udavačů v Bruselu.
Na jednu stranu nepolevuje nenávistná propagandistická kampaň proti Rusku, ale mlčky se díváme na okupanty, s kterými sdílíme stejný klub NATO. Kde je nyní plamenomet demokracie Jens Stoltenberg a jeho česká obdoba Petr Pavel? Proč nás teď nekrmí kritikou na adresu okupanta, člena NATO? Jaká to musí být nízkost v našich politicích, když nedovedou mluvit samostatně za naši zemi a jen čekají, co jim nadiktuje a hlavně povolí Brusel? Kritizujeme komunistické pohlaváry, kteří se hrbili v Moskvě a dnes máme přesnou kopii klaunů stojící v Bruselu. K čemu jsou nám vůdci bez vlastního názoru, bez hrdosti? Donekonečna pliveme za okupaci na Rusko a přátelíme se s okupanty! Navíc, vyděrač z Ankary ohrožuje celou Evropu nekontrolovatelnými možnými přenašeči koronaviru a nejen zaprdění čeští politici, ale celá Únie se krčí před Turkem, a hledá slova, jak jej nenaštvat. Přitom i malé dítě vidí, že sultán Erdogan má jakékoliv dohody na háku.
Takže u jedněch do omrzení okupaci kritizujeme a u druhých ji, třeba i mlčením, podporujeme. Historicky zůstáváme stále v pozici ustrašeného vazala, který si nikdy nedovede vybrat tu správnou stranu. A pokrytectví je i nadále naší modlitbou.
