Beznadějně zamilován

Lidé se po rozvodu naučí žít různě. Muži se utápí v alkoholu a náručích vstřícných žen, ženy si užívají v náručích zklamaných mužů. Po vystřízlivění mnozí zkouší opakovaně zdolat nejvyšší horu duše a tolerance zvanou manželství. Část mužů však zůstane věrná alkoholu a mnohé ženy opustí náruče mnoha mužů až pro šediny a vrásky.

fotoalba.centrum.cz

Já se po vystřízlivění ubíral životem sám. Vlastně ne tak doslova. Putovalo se mnou, většinou velmi nepříjemné, moje druhé já. Tedy Já druhé, jak se samo královsky titulovalo, Já II. Takto jsme procházeli mnoho let životem, míjeli úsměvy žen, které nám říkaly jak jsme báječní a pak nám před očima odcházely s jinými. Zvykli jsme si. I když to mnohdy bolelo, časem tato potřeba lásky ochabla. Zakutala se hluboko do podvědomí.

Najednou jsem měl pocit, že se mi hlava rozskočí. Co se to děje, ptám se svého druhého já? Ale moje druhé já mlčí. Už vím! Vedle mne seděla ONA. Nevzpomínám si, co to bylo za akci, ale úplně přirozeně, jako bychom se znali léta, začal plynout z našich úst proud otázek a odpovědí. Byla po rozvodu a žije sama se synem. Naznačila, že to pro ni bylo zdrcující, ale více říci nechtěla. Rozhovořila se o svém současném životě, o domácnosti, která by toho tolik potřebovala… A já, který jsem na ruční práce levý, projížděl ve své mozkovně seznamy blízkých a známých řemeslníků a sliboval a sliboval a dmul se pýchou. Vyměnili jsme si čísla telefonů a slíbili schůzku u kafe.

Už před časem jsem se vzdal tlumiče citů a bolesti, alkoholu. Ale ten večer jsem šel domů jako opilec. Hlava se mi točila, měl jsem pocit, že létám a byl jsem – ano, je to ten pocit, vzpomínám si na tu rajskou zahradu v srdci – byl jsem zamilován. „No tak prr, kamaráde, rychle se vzpamatuj!“ Dopadl jsem na tvrdou zem a začal se rozhlížet co za soka by mi chtěl ukrást moji lásku. „Copak, kam se pořád otáčíš? Já jsem přece v tobě!“ Ano, Já II. se konečně probralo z částečného ochromení, které mu způsobil silný výboj uskladněný v hlubinách mého podvědomí. Romantici mu říkají Amorův šíp. „Chlapečku, víš jak se to zpívá ´Spomal, máš privysokú rýchlosť´? Jenom jsi mluvil s ženskou. Nic víc se nestalo. Neřekla ti, že v sobotu bude svatba.“ Mávl jsem nad těmi lamentacemi mého druhého já rukou a nevšímal si jej.

Po několik dalších dnů létaly nad republikou doslova výskavé sms. Moje druhé já mě upozorňovalo, že výskavé jsou pouze z mé strany. Já nedbal těch rad a když jsem se se svou milou známostí domluvil na schůzce, vysmál jsem se mu. Já II. pokrčilo rameny a zmizelo.

Úžasná schůzka! Alespoň zpočátku. Než něco ve mně řeklo: „Víš, moc rád bych ti byl víc než kamarádem.“ Podívala se na mě asi jako se lidé se soucitem dívají na postižené dítě. „Nezlob se, ale já nechci zatím žádný vztah. Dokud si neudělám ve svém životě jasno, opravdu ne. Ale to neznamená, že bych tě odmítala občas vidět.“ Dech se mi zastavil, začalo mne tížit na prsou a s nasazenou maskou úsměvu jsem dotáhl schůzku do konce.

Doma mne zastihla sms: „Děkuji ti za krásný večer. Moc hezky se s tebou povídá. Já bych ti o sobě a věcech kolem rozvodu chtěla moc říct, ale stydím se. Pokud se nebudeš zlobit raději ti je napíšu v mailu. Přeji ti hezký večer.“ To už bylo moc. Po neuvěřitelné době, snad po několika staletích, mi tekly slzy proudem z nenaplněné, i když vlastně neexistující, lásky. Jak já ji chtěl svírat ve svém náručí. Jak já toužil schoulit se na jejích ňadrech, nechat se hladit, vyplakat svůj bol a přesto v jejích očích zůstat chlapem. Protože ona ví! Ví, že i chlapi pláčou. Jak já ji miluji! „Ale vždyť ji vůbec neznáš,“ ozvalo se z mého nitra. „Přece pár esemesek a jedna kratičká schůzka nestačí na lásku.“ „Zavři klapačku,“ utrhl jsem se na své druhé já. „Co ty víš o životě a o lásce zvláště.“ „No, díky tobě víc než bych někdy chtělo.“ Naštval jsem se na mé Já II.

Ale další dny potvrdily, že pravdu má Já II. Má „láska“ mi napsala, že přemírou posílaných zpráv se jí vzdaluji a dostal jsem časový rozvrh, kdy můžu psát. I tak jsem obtěžoval. Takže buď neměla čas nebo zase naopak měla špatnou náladu. V těch chvílích jsem nenáviděl toho chlapa a její nejlepší kamarádku, která ji vystřídala v novém hnízdečku. Styděl jsem se za to, že patřím k tomuto druhu. To kdybych byl raději…, ne, s orangutanem by asi na kafe nešla. Ale přesto jsem kolegovi z živočišné říše záviděl, protože nemá v hlavě oddělení Trápení, Smutek a Bolest z lásky. Pak přišel její náročný týden dodatečných řešení u soudu a já ji slíbil, že nebudu obtěžovat svými esemeskami a počkám až napíše ona. Neozvala se.

Chytil jsem své druhé já za ruce a vydali jsme se na naši společnou cestu. Jen já a ono. Já II. objalo mou mysl a plakali jsme spolu, protože nám bylo jasné, že jsem zase – Beznadějně zamilovaný.