Generální štáb Armády ČR do vlády!

Kdo by to řekl, že zrovna velitelství armády vidí svět bez politických lží, bez pomatené politické korektnosti a vidí jej mnohem realističtěji než zaprodaná média, která se cenzurou stále více podobají socialistickým předchůdcům?

Takové lidi bychom potřebovali ve Strakově akademii i ve Sněmovní ulici. Lidi, kteří nepodlézají těm větším jako současný ministr obrany i s premiérem, vnitro jakbysmet. Lidi, kteří okamžitě rozpoznají, kdo zneužívá sociální dávky a nedělají z nefachčenků skupinu občanů, která se rve o pracovní místa. Vyloučené komunity z takových vychytralých skupin vytváří ministr pro nic a na nic, Jiří Dienstbier, který za ty plky bere taky nemálo. Včetně řady neziskovek, jež si královsky žijí za naše daně.

I když za socialismu dostávali důstojníci od řadového vojska nechvalně známá označení jako gumy, zelené hlavy, lampasáci, jsou to dnes právě oni, kdo díky svému vojenskému vzdělání rozpoznají, odkud hrozí nebezpečí. Ve své podstatě k tomu stačí obyčejný selský rozum, ale názor generálního štábu to jen podtrhuje.

Proto zavládlo v řadách politiků naprosté zděšení, poněvadž někdo na vysokých místech, s přístupem k zbraním české armády, má vlastní a především odlišný názor na pravdu. To z toho musí mít „hnačku“ i ve štábu NATO. Co když pravdu, odlišnou od politických trendů, znají i ostatní armády? A co když by se provalilo, že pravdu politici záměrně nazývají rasismem, xenofobií a pomýleným světonázorem?

I když nám státníci neustále tvrdí, že žijeme v úžasné demokracii, řada Čechů vidí svobodu takřka jen v možnosti zajet si na nákupy do Německa nebo k moři do Řecka. Ale demokracie z minulého století ve skutečnosti už neexistuje. Kdysi demokratické státy se dobrovolně, tedy politicky dobrovolně, proti vůli lidu, podvolují diktátu a čím dál větší regulaci. Vzniká skrytý systém, možná horší než socialistická omezení, pouze není na první pohled tak viditelný. Kdo si dnes vzpomene na varování Václava Klause, že Lisabonská smlouva pro nás znamená ztrátu suverenity a národní identity?

Dotáhli jsme to s demokracií tak daleko, že se lidu do rukou navrátil velký prd a ne ztracená vláda věcí svých. Nanejvýš se nám ze ztracené vlády stala vláda zatracená. Pokud se přece jen objeví politik, který chce opravdu dělat politiku pro lidi, je podupán většinovou smečkou vládnoucích kývalů a označen za populistu, což je dnes skoro horší urážka než Dienstbier mladší.